Molinia caerulea je domácí trvalkou téměř celé Evropy až po Kavkaz a zplanělá byla nalezena i v Severní Americe. V přírodě roste na mnoha rozličných stanovištích od bažin, přes pastviny či horské svahy po relativně suchá vřesoviště. Adaptabilnosti a spolehlivosti bezkolence lze výborně využít na různých místech v zahradě. Miluje však otevřené, slunné plochy a výjimečně snese i krátkodobý polostín.
Molinia caerulea vytváří kompaktní trsy úzkých, na zimu odumírajících, zelených listů. Ukotvena je hustým svazkem houževnatých kořenů. Listy se na podzim barví do zlatých až oranžových odstínů. Koncem léta vykvétají na dlouhých, obloukovitě se sklánějících stoncích řídké klasy zelenobéžových kvítků s téměř černými tyčinkami.
Velkoplošné výsadby Molinia caerulea 'Poul Petersen'.
Vysoké trsy Molinia cearulea v půlce zimy polehávají zejména kvůli nepřízni počasí.
Bezkolence v zahradě nejlépe vyniknou v záři zapadajícího slunce, které na podzim zvýrazní jejich zlatavé květenství a listy. Jejich úzké jemné listy vypadají dobře v trvalkovém záhonu mezi robustnějšími trvalkami. Listy sestřihávejte až na jaře, slouží jako ochrana trsu před zatékáním vody a vyhníváním trsu. Listy a stonky bezkolence často přes zimu poléhají (nevydrží vzpřímené až do jara) vlivem nepřízně počasí.
Původně se druh Molinia caerulea dělil na dva poddruhy subsp. arundinacea, která je vyšší a robustnější než subsp. caerulea. V posledních letech botanikové zjistili, že odchylka v habitu pramení spíše ze stanovištních podmínek – subsp. arundinacea roste na vlhčích a živnějších místech v přírodě, zatímco subsp. caerulea se spíše objevuje na sušších okrajích těchto lokalit, a proto se přestává rozlišování na subspecie používat.
